...hra, co mi ukradla srdce. A pár týdnů života. A příčetnost.
Jsou hry, do kterých se zkrátka musíte bezvýhradně zamilovat a prožít s nimi pak harmonické, překrásné chvilky plné hravosti, krásných příběhů a štěstí. Pak jsou tu hry, co na to jdou tvrději. Ty musíte nejdřív pořádně poznat, zmapovat každé jejich zákoutí, poznat každý detail, načež si začnete doopravdy užívat výzvu, kterou představují. Pak jsou tu hry, co vám nedarují vůbec nic, bez milosti budou trestat každou vaši sebemenší chybu a jen ti nejodvážnější, nejzdatnější a nejinteligentnější se propracují až k vítěznému konci, jenž pak chutná o to líp.
No a pak je tu Sword of the Stars: The Pit. Hra, co vám sebere stovky hodin života. Hra, co ty stovky hodin ukradenýho života pak využije k tomu, aby z vás vymlátila duši, svázala vás do kozelce ostnatým drátem, brutálně vás zneužila pomocí těch nejšpičatějších a nejostnatějších předmětů, co jsou k mání, zastřelila vám přímo před očima psa (roztomilý chundelatý štěňátko) a pak vás opakovaně ponižovala, dokud nepodlehnete zvláštní směsici ryzí lásky a nenávisti, jakou jinak zažívají jen oběti stockholmskýho syndromu a příležitostně ženy po dvacítce. Takhle nějak by vypadala PC hra, kdyby hlavního game designera dělal Ďábel. Nebo inteligentní klon Tommyho Wiseau.
Mariňák pomalu vyšplhal po žebříku do pátého patra. Netušil sice, koho mohlo napadnout vypustit do laboratorního komplexu hejna těch zasranejch obřích netopýrů, krys a smečky neviditelnejch kybervlků s kulometama (jako vážně?) a nedat jim zřejmě pár týdnů nažrat, ale na tom už asi nezáleželo. Rány, co od těch bestií utržil, se mu ošklivě zanítily a podle toho, jak hnisaly, mohl mít sotva pár hodin, aby našel nějaká opravdu hodně silná antibiotika. Zatočila se mu hlava a málem upadl. "Ještě... ještě jednu... místnost..." zašeptal přerývaně.
No a pak je tu Sword of the Stars: The Pit. Hra, co vám sebere stovky hodin života. Hra, co ty stovky hodin ukradenýho života pak využije k tomu, aby z vás vymlátila duši, svázala vás do kozelce ostnatým drátem, brutálně vás zneužila pomocí těch nejšpičatějších a nejostnatějších předmětů, co jsou k mání, zastřelila vám přímo před očima psa (roztomilý chundelatý štěňátko) a pak vás opakovaně ponižovala, dokud nepodlehnete zvláštní směsici ryzí lásky a nenávisti, jakou jinak zažívají jen oběti stockholmskýho syndromu a příležitostně ženy po dvacítce. Takhle nějak by vypadala PC hra, kdyby hlavního game designera dělal Ďábel. Nebo inteligentní klon Tommyho Wiseau.
Mariňák pomalu vyšplhal po žebříku do pátého patra. Netušil sice, koho mohlo napadnout vypustit do laboratorního komplexu hejna těch zasranejch obřích netopýrů, krys a smečky neviditelnejch kybervlků s kulometama (jako vážně?) a nedat jim zřejmě pár týdnů nažrat, ale na tom už asi nezáleželo. Rány, co od těch bestií utržil, se mu ošklivě zanítily a podle toho, jak hnisaly, mohl mít sotva pár hodin, aby našel nějaká opravdu hodně silná antibiotika. Zatočila se mu hlava a málem upadl. "Ještě... ještě jednu... místnost..." zašeptal přerývaně.
Když máte v 17. patře jen pistoli a lékárničku, tak už nějak víte, že je asi po vás...
The Pit původně vyšel jako volný pokračování série nějakejch vesmírně-akčních-střílečko-simulátoro-whatever, co jsem nikdy zvlášť podrobně nezkoumal. Tentokrát je ale pojetí hry docela jiný. Vybrat si můžete z několika postav (původně byl výběr jenom z nebezpečnýho, ale ne moc chytrýho mariňáka, slabýho, ale šikovnýho mechanika a všestranný, ale o to křehčí průzkumnice - výběr se ale od vydání hry mnohonásobně rozšířil), jejichž úkol se teoreticky trochu liší co do motivace, prakticky však zůstává stejný; proniknout do tajemnýho laboratorního komplexu hluboko v podzemí a vyčistit jeho poslední patro. Co si budeme nalhávat, příběh je to nic moc. Ale víc než kde jinde tu platí, že cesta je cíl.
Samotnou hru jde nejlíp popsat jako rogue-like s RPG prvky. Pokud tomu nerozumíte, nevadí, nejdůležitější totiž je, že ve hře funguje PERMADEATH neboli trvalá smrt. V praxi to znamená, že když vás na některém z MNOHA velice OBTÍŽNÝCH pater komplexu něco zabije, nemůžete jednoduše nahrát pozici a zkusit to znovu. Ne. Přijdete o všechno a musíte začít zase úplně od začátku. A věřte, že to vážně nechcete. Další podstatnou podrobností je semi-náhodnost, kdy se například rozvržení úrovní při každém rozehrání z velké části liší, s každou novou hrou jsou promíchány i efekty pastí (zatímco v jedné hře po projití červenými dveřmi oslepnete, ve druhé hře vás vyléčí a ve třetí způsobí masivní halucinace), stimulantů atd. Nikdy tedy předem nevíte, do čeho jdete a neustále musíte pracovat s co nejinformovanějším rizikem. Vždycky je na co přicházet a co zkoumat.
Kromě počátečního výběru postavy si před rozehráním nastavíte i obtížnost. Původní volby byly: Easy, Normal, Hard a Insane. Dohrát tuhle zatracenou hru poprvé mi trvalo 60 hodin na Normal a naprosto nechápu, jak to někdo může dát na Insane. Ale pozor, ono to zřejmě nestačilo! Tvůrci hry vypustili do světa ještě několik rozšíření, a spolu s nimi i několik novejch obtížností. Podle toho, co jsem četl, totiž byli dotčeni tím, že ten jejich výplod někdo dohrál na Insane, a rozhodli se napravit dohratelnost hry obtížností s poetickým názvem "Seriously?!". Ne, nevím, co to může obnášet. Neměl jsem odvahu to zkusit. Moje teorie je, že když pak umřete ve hře, umřete i doopravdy.
Samotnou hru jde nejlíp popsat jako rogue-like s RPG prvky. Pokud tomu nerozumíte, nevadí, nejdůležitější totiž je, že ve hře funguje PERMADEATH neboli trvalá smrt. V praxi to znamená, že když vás na některém z MNOHA velice OBTÍŽNÝCH pater komplexu něco zabije, nemůžete jednoduše nahrát pozici a zkusit to znovu. Ne. Přijdete o všechno a musíte začít zase úplně od začátku. A věřte, že to vážně nechcete. Další podstatnou podrobností je semi-náhodnost, kdy se například rozvržení úrovní při každém rozehrání z velké části liší, s každou novou hrou jsou promíchány i efekty pastí (zatímco v jedné hře po projití červenými dveřmi oslepnete, ve druhé hře vás vyléčí a ve třetí způsobí masivní halucinace), stimulantů atd. Nikdy tedy předem nevíte, do čeho jdete a neustále musíte pracovat s co nejinformovanějším rizikem. Vždycky je na co přicházet a co zkoumat.
Kromě počátečního výběru postavy si před rozehráním nastavíte i obtížnost. Původní volby byly: Easy, Normal, Hard a Insane. Dohrát tuhle zatracenou hru poprvé mi trvalo 60 hodin na Normal a naprosto nechápu, jak to někdo může dát na Insane. Ale pozor, ono to zřejmě nestačilo! Tvůrci hry vypustili do světa ještě několik rozšíření, a spolu s nimi i několik novejch obtížností. Podle toho, co jsem četl, totiž byli dotčeni tím, že ten jejich výplod někdo dohrál na Insane, a rozhodli se napravit dohratelnost hry obtížností s poetickým názvem "Seriously?!". Ne, nevím, co to může obnášet. Neměl jsem odvahu to zkusit. Moje teorie je, že když pak umřete ve hře, umřete i doopravdy.
Výběr postavy. Všimněte si vlevo toho roztomilého popisu daného characteru, asi aby vám mohlo být víc líto, až chcípne hlady.
No každopádně je vaším cílem neumřít (!) a proklestit si cestu mezi vražednými monstry, pastmi, nákazou, jeden, hladem a žízní na nejnižší patro komplexu zvaného The Pit. Nikdy, za žádných okolností k tomu nebudete mít dostatek vybavení - munice je málo, zbraní ještě míň, najít použitelnou zbroj je malej zázrak a když už něco konečně seženete, můžou to útoky nepřátel nebo vhodně umístěná kyselinová past hodně rychle rozbít. To je ale jen špička ledovce. Potřebujete zdravotnický materiál, jídlo, protijedy, paklíče, prostě všechno, co nemáte ve startovním vybavení (to vám ale vážně dlouho nevydrží). Hledat lze v nejrůznějších nádobách, skříních a kontejnerech, na které narazíte, občas něco vypadne z padlých nepřátel a časem si začnete vyrábět vlastní předměty, což je pro přežití v The Pit naprosto zásadní.
Každý krok prověří dovednosti vaší postavy do krajnosti, od nenápadného pohybu přes hackování až po zacházení se zbraněmi. Za úspěšné skill checky a zabité nepřátele dostáváte zkušenosti a zvyšuje se vaše úroveň, což kromě více hit pointů znamená i skill points, kterými zvyšujete jednotlivé dovednosti.
Průzkumnice se probelhala zbrojnicí a opatrně se opřela o dveře vedoucí na ošetřovnu. Zoufale potřebovala obvazy a aspoň nějaká anestetika. Dveře se zasyčením zajely do zdi. Za nimi se nad vyvrženým lidským tělem skláněl pomatený chirurgický robot. Otočil se k ní a jakoby mimochodem jí laserovým skalpelem, normálně používaným při operacích, prostřelil rameno. Stihla však ještě ustřelit robotovi hlavu dobře mířenou ranou z pistole s tlumičem. To byla její poslední kulka. "Aspoň pár obvazů," pomyslela si malátně. "Zvládnu to. Musím to zvládnout." Nahlédla do jediné skříňky na zdravotnický materiál, která na ošetřovně ještě zbývala. Byla prázdná. Průzkumnice padla na zkrvavená kolena a rozplakala se.
Každý krok prověří dovednosti vaší postavy do krajnosti, od nenápadného pohybu přes hackování až po zacházení se zbraněmi. Za úspěšné skill checky a zabité nepřátele dostáváte zkušenosti a zvyšuje se vaše úroveň, což kromě více hit pointů znamená i skill points, kterými zvyšujete jednotlivé dovednosti.
Průzkumnice se probelhala zbrojnicí a opatrně se opřela o dveře vedoucí na ošetřovnu. Zoufale potřebovala obvazy a aspoň nějaká anestetika. Dveře se zasyčením zajely do zdi. Za nimi se nad vyvrženým lidským tělem skláněl pomatený chirurgický robot. Otočil se k ní a jakoby mimochodem jí laserovým skalpelem, normálně používaným při operacích, prostřelil rameno. Stihla však ještě ustřelit robotovi hlavu dobře mířenou ranou z pistole s tlumičem. To byla její poslední kulka. "Aspoň pár obvazů," pomyslela si malátně. "Zvládnu to. Musím to zvládnout." Nahlédla do jediné skříňky na zdravotnický materiál, která na ošetřovně ještě zbývala. Byla prázdná. Průzkumnice padla na zkrvavená kolena a rozplakala se.
Někdy budete tuhle hru fakt nenávidět. Ale nebojte. Ona nenávidí vás.
Pokud jde o grafiku, tak už z obrázků použitých v recenzi je asi na první pohled patrné, že není nic extra. Je dost jednoduchá, ovšem v její prospěch hraje příjemné komiksové ladění. Podstatné je, že vše na první pohled snadno rozpoznáte, některé animace jsou vyloženě povedené a díky tomu, že se na grafiku nekladl velký důraz, tuhle hru rozběhnete i na toastovači z výprodeje. Se zvukovou stránkou hry je to horší - hudba tu v podstatě neexistuje, místo ní musí stačit zlověstné zvuky na pozadí dokreslující tísnivou atmosféru.
Tuhle hru byste ale měli vyzkoušet kvůli něčemu jinému, než jsou zvuky a grafika. Její skutečně silnou stránkou je intenzita zážitku, který hráči poskytne prostřednictvím svých nijak zvlášť jedinečných, ale o to lépe fungujících mechanismů. Neustálý pocit ohrožení zdůrazňuje vědomí, že od smrti vás na každém kroku dělí jediná chyba. Vpřed vás tak žene adrenalin, touha pokořit výzvu, dětská radost z objevování neznámého, z kreativity autorů nebo i třeba jen samotná skutečnost, že jste konečně našli novou zbraň s plným zásobníkem, co vás snad dostane přes další dvě nebo tři místnosti. Nebo touha po zadostiučinění potom, co jste kvůli nějaké úplné hlouposti zařvali na 38. patře ze 40 a v návalu vzteku vyhodili lednici z okna. S každým o něco obtížnějším dalším patrem budete v té síti intenzivních zážitků lapeni víc a víc.
Mechanik nerad riskoval. Jakmile v řídicí místnosti zahlédl plně vyzbrojeného bezpečnostního robota Mk. II, naházel dovnitř pár podomácku vyrobených EMP granátů, na pár sekund se schoval a až pak se odvážil nahlédnout dovnitř. Rychle přejel místnost na koleně spíchnutým detektorem pohybu, aby se ujistil, že nic z nevinně vypadajícího zařízení místnosti není ve skutečnosti maskovaná měňavá stvůra, pak se spokojeně usmál a přešel k bezpečnostní konzoli na protější zdi. Stačilo pár drobných úprav a všichni bezpečnostní roboti na patře by se vypnuli. Když už si ale myslel, že má vyhráno, obrazovka potemněla a jakoby odnikud se vynořili dva pohotovostní strážní roboti. "Ale ne," zasténal. Pak ho palba z kulometů roztrhala na kousky.
Navzdory prvnímu dojmu tohle není špatná situace. Jen doufejte, že jedna z těch bedýnek na munici není ve skutečnosti adaptoid a že vám nenadělí hentai tentacle rape jak japonský školačce.
Momentálně můžete navíc tuhle hru na Steamu nebo GOG sehnat v Gold edici s rozšířeními vyloženě za babku. Její reálnou cenu samozřejmě ještě navyšuje hodnota všeho, co v pubertálním Kylo Ren stylu rozmlátíte, až z vás tahle hra udělá třesoucí se vzteklý děcko. Dohrát to na Normal vám potrvá tak 50 hodin (což je na dnešní standard naprosto fenomenální), pokud vám to tedy nepůjde tak mizerně jako mně. Znovuhratelnost je přitom díky náhodně generovaným úrovním i herním prvkům ohromná a než se začnete nudit, budete mít pohodlně nahráno tak 150 hodin.
Co vám každopádně můžu zaručit je, že jestli se dostanete až na konec - což se vám nejspíš ani nepovede, jestli nejste zvlášť velký drsňáci nebo nemáte vážně kliku - bude to pro vás jeden z nejintenzivnějších a nejpamětihodnějších herních zážitků v životě. Když pak uslyšíte, jak si nějaká patetická troska stěžuje na to, že jsou od sebe save pointy v Call of Duty 96: Revenge of Hillary Clinton´s Clone´s Son moc daleko, jen se znechuceně ušklíbnete a zavrtíte hlavou. Vy totiž už budete vědět, co je to obtížnost. Budete za sebou mít lekci, jakou vám připraví jedině The Pit.